Jitka Obzinová: Už 17 let jsem novinářkou

8. prosinec 2005  Redakce MS   Lidé  4292 zobrazení  1697 slov

Rozhovor MediaShow s Jitkou Obzinovou, současnou moderátorkou prestižní rádiové talkshow Pressklub na Frekvenci 1.

Logo MediaShow.czLogo MediaShow.cz

Jste dlouholetou novinářkou. Jak jste se k této profesi dostala?

Reklama

Velmi zajímavě. Náhodou. To byl rok 1988. To bylo období, ve kterém jsem se věnovala především fotografování. Fotila jsem rockovou muziku. Byla jsem kmenovým fotografem skupiny Lucie – když začínala. Bylo mi tak 24 let. A už tehdy jsem měla malé dítě, mého syna. Protože jsem potřebovala, aby mi ho vzali do školky, tak jsem musela mít trvalý pracovní poměr. Nastoupila jsem do rádia. Tehdy jediného, které zde bylo – Československého rozhlasu.

Jaké to bylo v Československém rozhlase?

Působila jsem v redakci zahraničního života a velmi brzy mi přidělili Balkán. Odůvodněno to bylo tím, že se jedná o velmi jednoduchou oblast pro začínajícího novináře s tím, že budu psát o dovolených. Jenže jsem velmi brzy začala zaznamenávat konflikty v Jugoslávii, což pan šéfredaktor oceňoval jako mé mladické nadšení. A jak víme, tak nakonec z toho konflikt byl veliký, přímo válka. Začala jsem tam jezdit a po devíti měsících jsem si uvědomila, že jsem válečný zpravodaj, protože mi to někdo řekl. Začala jsem nad tím přemýšlet. Co vlastně dělám, co prožívám, co se v Jugoslávii děje. Bylo to velmi složité období, neboť jsem ve svých reportážích začala používat slova jako genocida. Což byla rozbuška. Šéfredaktor v Praze se se mnou hodně hádal, že to nemohu používat, neboť se to používá jen v závažných případech. Naopak já jsem mu říkala, že v Jugoslávii je to závažný případ.

Byla jste v Jugoslávii a viděla jste válečné hrůzy. V Československu to nikdo neviděl, resp. nechtěl vidět. Pociťovala jste nějaká profesní omezení?

Měla jsem jich hodně. Především v Jugoslávii česká strana neměla svůj vlastní štáb. Jediným zpravodajem jsem byla já a navíc rozhlasovým, bez obrázků. Vedení v Praze mi neustále zdůrazňovalo, že se jedná pouze o lokální konflikt a nikoliv o genocidu. Naopak já jsem neustále nesouhlasila a nikdo nechtěl uznat, že v Jugoslávii je regulérní válka a pokus udělat genocidu. Dnes jsme přitom svědky, že tady máme válečné zločince, kteří se soudí za válečné zločiny. Dokonce si pamatuji jak někteří tehdejší vysoce postavení politici na mě křičeli, že tak silná slova, jaká používám, prostě používat nesmím.

Jste asi známější spíše jako televizní válečná zpravodajka. Jak jste se dostala do České, resp. Československé televize?

Do televize jsem nastoupila v roce 1992. A to díky faktu, že jsem získala výroční cenu Československého rozhlasu společně s tehdejším prezidentem Václavem Havlem. Pan Havel ji dostal za Hovory z Lán a já za jakési hrdinské zpravodajství. Už si to odůvodnění nepamatuji… (smích) Při této příležitosti se konal večírek, kde jsem potkala tehdejšího generálního ředitele televize pana Ivo Mathé, který mi nabídl, ať dělám válečné zpravodajství s obrázky. Souhlasila jsem a odjela do Sarajeva. Poté jsem jezdila do Bosny a zároveň v Praze moderovala zpravodajsko-publicistické relace. Jenže za tu dobu můj syn nastoupil do školy a já pochopila, že už nemohu jezdit do Bosny, neboť se musíme naučit sčítat a odčítat.

A přišla nabídka z TV Nova…

Přesně tak, psal se rok 1996. Obrovskou výhodou bylo, že jsem čtyři dny četla zprávy v Televizních novinách a čtyři dny měla volno a každý den v osm hodin večer padla. Nastoupila jsem tedy do Novy a první kontakt s komerční televizí. Totální odsouzení všech lidí, kteří zastávali názor, že dobrý novinář působí pouze ve veřejnoprávní televizi. Byla jsem vlastně první, která přešla na „druhou stranu“ a bylo mi to hodně silně vyčítáno. Přitom dneska to dělá kdekdo a je to běžné, nikdo se nad tím nepozastavuje.

Hlavní náplní Vaší práce na Nově byly Televizní noviny. Jak jste to období prožívala?

Hrozně jsem se nudila. Stalo se to, co jsem nečekala. Zjistila jsem, že nejste zároveň autorem pořadu, jako to bylo na České televizi v pořadu „21“. Takže mě práce ve veřejnoprávní televizi více bavila než Televizní noviny na Nově. Mou pracovní náplní bylo zprávy na Nově přečíst a to bylo všechno. Pro mě příšerné… Když mi tedy bylo zhruba po roce nabídnuto, že si k Televizním novinám mohu vymyslet nějaký svůj publicistický pořad spojený s talkshow, tak jsem si vymyslela Gilotinu. Jenže! Vymyslela jsem si to totálně špatně, neboť v komerční televizi chtějí, aby pořady byly komerční. Dramaturg tedy Gilotinu neustále upravoval a zkomercionalizoval do stavu, kdy už to nebyla má parketa. Naštěstí se našla Bára Štěpánová, která Gilotinu po mně převzala.

Jsme nyní v roce 1999 a roztržka na Nově…

Při této roztržce jsem dostala nabídku přestoupit do Sedmičky. Vzhledem k tomu, že mě Televizní noviny opravdu nebavily a Sedmička mi v té době připadala jako nejprestižnější diskusní televizní pořad. Dělala jsem ji až do doby před volbami v roce 2002.

Složité období – ovlivňování, kompromisy, tlaky…

Trvala jsem na tom, že budu nezávislá a nenechám si zasahovat do vybírání hostů a výběru témat. Ovšem skončilo to tak, že jsem se vyměnila s Janou Bobošíkovou, která začala moderovat Sedmičku místo mě. Vladimír Železný měl prostě jinou dramaturgickou představu, než-li já a tak jsme se dohodli, že ze Sedmičky odejdu. Pan Železný se ovšem ke mně zachoval velmi velkoryse, neboť mi nabídl, ať si vymyslím a dělám jiný pořad.

Byly to Zálety.

Ano, vybrala jsem si televizní cestopis. Začala jsem vyrábět Zálety. Bylo to krásné období. Pro mě velmi zábavné, neboť jsem si mohla vybrat sama a svobodně celý tým spolupracovníků a nikdo mi do toho nemluvil. Takže jsme s radostí, v pohodě a šťastně dělali cestopis. Což byly z mé dosavadní novinářské kariéry nejkrásnější okamžiky. Žádné podrazy, konkurenční boje a žádné stresy. Bavila jsem se s cestovateli, říkala jsem jim co mají přinést, stříhala jsem krásné reportáže. Prostě pohodička…

Přišla ale také velmi zajímavá nabídka. Odejít na Slovensko do TV Joj…

Úžasná příležitost, ale zároveň konec pohody. Ale když dostanete možnost odejít do manažerské pozice, kterou jste nikdy nedělala, berete to jako výzvu se manažersky vzdělat. Navíc získáte zkušenost, která je k nezaplacení. Kdo vám dá dneska v Evropě příležitost dostat pod palec celoplošnou komerční televizi a ještě si ji postavit tzv. na zelené louce? Prostě tohle se neodmítá. TV Joj byla ještě riziková v tom, že byla sešita „horkou jehlou“. Ničeho nelituji natolik jako toho, že se tak brzy prodala. Po dvou letech, kdy nejhorší práce byla za mnou, kdy televize se začala dobře ukazovat a vypadalo to, že i brzy bude v černých číslech a přestane být bezednou dírou na peníze, tak se TV Joj prodala. Pro mě ta celá mise skončila.

TV Joj nyní vysílá VyVolené a mají úspěch. Jste ještě v kontaktu se slovenskou televizí?

Před dvěma měsíci jsem byla v Bratislavě a s pár lidmi z Jojky jsem se viděla. Bylo mi to tak líto, že tam už nemohu být, neboť oni si tu práci nyní užívají. Rozjezd Jojky byl opravdu šílený, riskantní, neurotický.

A musela jste opravdu odejít?

První odhady byly, že na Slovensku budu čtyři roky. Nakonec jsem tam byla jen dva, neboť se Jojka prodala. Měla jsem sice nabídku od slovenské strany, abych zůstala, ale s ohledem na skutečnost, že bych patřila pod slovenského zaměstnavatele, se mi nezdálo nejvhodnější. I z toho důvodu, že jsem před tím kopala za českou stranu. Říkala jsem si, že to nemám zapotřebí, takže z mých etických důvodů jsem tam nemohla zůstat.

Tak jste se vrátila zpět do Česka…

Ocitla jsem se zde ve vzduchoprázdnu. Nikdo na mě tady samozřejmě nečekal. Pozapomnělo se na mě.

Takže platí: sejde z očí, sejde z mysli…

Platí. Ale přišla později nabídka od rádia Frekvence 1, abych dělala Pressklub, neboť Petr Šimůnek nastoupil jako šéfredaktor Hospodářských novin a už k diskusnímu pořadu Nedělní partie na TV Prima by nestíhal dělat čtyřikrát do týdne rádiovou diskusi.


Reklama

Hodnocení

Zatím nikdo nehodnotil