Zásadní proměna začala po roce 2006, kdy se cestovní ruch stal cílenou součástí rozvojových úvah města Litoměřice.
„Litoměřice jsou krásné historické město, ale do té doby – a bohužel i dnes – žily z podstaty. Z toho, co vybudovali naši předci. To je velká škoda, protože okolí je naprosto jedinečné,“ říká v podcastu Stavař na cestách Jaroslav Tvrdík, tehdejší místostarosta města.
Tehdy: nadšení, ale minimum infrastruktury
Druhá polovina prvního desetiletí tohoto století byla ve znamení silné vize, ale velmi omezených možností. Region se potýkal s následky poválečného vysídlení a dlouhodobým zanedbáním cestovního ruchu, zejména v Českém středohoří. Chyběla infrastruktura, ubytovací kapacity i systematická propagace.
Zlomovým impulzem se stala myšlenka návratu osobní lodní dopravy na Labe – nejen jako atrakce, ale jako nástroje rozvoje celého území.
„Smyslem bylo dostat lidi na Labe, kolem Labe a hlavně do Českého středohoří. Propojit město s krajinou, cyklistiku, turistiku i ubytování,“ popisuje Tvrdík.
Inspirací bylo Německo, kde už tehdy fungovaly lodě jako běžná součást turistické nabídky. Na Litoměřicku však bylo nutné začít doslova od nuly – bez přístavišť, bez stabilního financování a s minimální podporou vyšších správních celků.
Lodě, přívozy a první propojování regionu
Obnovení plavby na Labi postupně otevřelo další témata – propojení Litoměřic s Terezínem, Lovosicemi či Ústím nad Labem a snahu prodloužit pobyt návštěvníků v regionu.
„Turista, který přijede na otočku, neutratí. Potřebujete ho tady mít aspoň dva, ideálně tři dny. Pak utratí za ubytování, gastronomii i regionální produkty,“ vysvětluje Tvrdík.
Právě Terezín byl dlouhodobě vnímán jako nevyužitá příležitost. Statisticky velmi navštěvovaný, ale bez výraznější vazby na okolní města. Vize spočívala v tom, aby část návštěvníků pokračovala lodí do Litoměřic a regionu.
Dnes: funkční základy, ale nevyužitý potenciál
Po dvaceti letech je situace výrazně lepší. Lodní doprava je součástí dopravní obslužnosti Ústeckého kraje, fungují přívozy, rozvíjí se cykloturistika a region je lépe propojený dopravně i marketingově. Přesto zůstává několik zásadních slabých míst.
Jedním z nich je ubytování.
„Už před dvaceti lety byl problém s ubytovací kapacitou. A dnes je to možná ještě větší problém, protože některá zařízení skončila. Bez větší kapacity se cestovní ruch těžko posune dál,“ upozorňuje Tvrdík.
Chybí zejména střední a větší hotely, které by umožnily přijímat autobusové zájezdy nebo bonitnější klientelu 50+, schopnou cestovat i mimo hlavní sezónu.
Výzvy: image regionu, spolupráce a nová generace
Další výzvou zůstává image Litoměřicka. Region je často vnímán jen jako tranzitní oblast – lidé jej projíždějí po dálnici nebo vlakem, aniž by zde zastavili.
„Spousta lidí vůbec neví, že tady něco takového je. České středohoří nejsou Krkonoše, ale o to víc nabízí klid, autentičnost a zážitek,“ říká Tvrdík.
Zásadní roli podle něj hraje spolupráce veřejného a soukromého sektoru a také generační obměna. Mnoho vizionářských projektů vzniklo před dvaceti lety a dnes čekají na nové impulzy, moderní uchopení a pokračovatele.
„Veřejný sektor musí vytvořit podmínky a podporu, soukromý sektor přináší inovace. Bez té spolupráce to prostě nejde,“ dodává.
Litoměřicko jako celek
Rozvoj cestovního ruchu na Litoměřicku ukazuje, že změna je možná, pokud existuje dlouhodobá vize, odvaha a trpělivost. Od prvních lodí na Labi přes turistickou mašinku ve městě až po dnešní dopravní a turistické projekty se region posunul výrazně dopředu. Zároveň však stojí na dalším rozcestí.
Otázkou zůstává, zda dokáže svůj potenciál využít naplno – nejen jako krásné místo k návštěvě, ale jako živý region, kde se vyplatí zůstat déle.
