Češi v Evropě: Němčina jako úřední jazyk v 18. století vyvolala impuls k národnímu uvědomění

21. červen 2022  Radek Pešout  Historie  347 zobrazení  991 slov

Spisovatel Alois Jirásek dobu pobělohorskou nazval jako dobu temna a věnoval jí svá literární díla Temno a F.L. Věk. Výrazné národnostní rozpory začaly v českých zemích po Bitvě na Bílé hoře (1620) a následné popravě 27 českých pánů. Avšak němčina byla vyhlášena celostátním úředním jazykem až v roce 1784. (Seriál Češi v Evropě na MEDIASHOW píše Radek Pešout populární formou a netradičními pohledy na historii českého národa v kontextu bouřlivých událostí, které formovaly území Čech a Moravy.)

Autor: Johann Philipp Abelinus, Druhá pražská defenestrace, soudobá mědirytina z Theatrum Europaeum. Reprofoto WikipediaAutor: Johann Philipp Abelinus, Druhá pražská defenestrace, soudobá mědirytina z Theatrum Europaeum. Reprofoto Wikipedia

Ty jsi Čech a ty jsi Němec, protože ty mluvíš česky a ty německy. Ve středověku to tak nefungovalo. Příslušnost k národu podle jazyka nebyla ani v prvních staletích novověku to podstatné. Obvykle dělení bylo následující: obyčejní lidé mluvili v Čechách a na Moravě česky i německy. Církev používala latinu. V aristokratických kruzích byla v oblibě francouzština.

Reklama

Dělení společnosti probíhalo na jiné linii. Rozhodoval stav, region, země, ke kterému daný člověk patřil. Po církevní reformaci v 16. století ještě rozhodovalo, k jakému vyznání člověk hlásil. Zda ke katolickému či nekatolickému.

Od roku 1526 české země patřily k Habsburské monarchii, což byl mnohonárodnostní velký útvar ve střední a východní Evropě, kterému vládla dynastie Habsburků. Habsburkové byli katolíci, naopak česká a moravská šlechta byla nekatolická. Tudíž soužití šlechty s Vídní nebylo bezproblémové.

Vše vyvrcholilo Bitvou na Bílé hoře 8. listopadu 1620. A následně popravou 27 českých pánů na pražském Staroměstském náměstí.

V ideologii české historie to má velký symbolický význam. Vídeň se kvůli rebélii pomstila zemské šlechtě a měšťanům, nikoliv ve smyslu pomsty Habsburků vůči etnickým Čechům. Tehdy šlo o souboj stavovských vojsk vůči císařské armádě.

V českém stavovském povstání v letech 1618 - 1620 šlo o souboj dvou bloků: Země Koruny české (české a moravské stavy vedené direktorii), Rýnská Falc, Dolní a Horní Rakousy, Sedmihradsko, podpora: slezská knížectví, Savojsko, Nizozemsko, Anglie. A na straně druhé Habsburská monarchie, Španělské impérium, Španělsko, Španělské Nizozemí, Katolická liga, Sasko, podpora: Polsko.

I přesto po porážce českých a moravských stavů v následujícím období je tato historická epizoda v českých dějinách a literatuře vykreslována jako boj Němců proti Čechům. A tento symbol byl použit i v novodobé historii Československa. V roce 1918 konfiskací půdy, v roce 1945 vysídlením. Obojí namířeno jako protiněmecká opatření a odčinění národní porážky.

Podle francouzského historika Oliviera Chalinea, specialisty na historii střední Evropy (např. kniha Bílá hora z roku 2013), se stala chyba už v roce 1618, kdy z okna Pražského hradu byla svržena v rámci pražské defenestrace dvojice místodržících: Čechů Slavaty a Martince. A to davem, podníceném německo-italským hrabětem Thurnem.

V té době vládnoucí císař Ferdinand II. se rozhodl pro velké změny. České království rozdělil na dvě části - obnovil zřízení zemské. V roce 1627 pro Čechy a v roce 1628 pro Moravu. To znamenalo konec autonomie, náboženské svobody a stavovských privilegií.

Začala rekatolizace českého i německého obyvatelstva, ale to české to postihlo více. Konfiskace majetku téměř zlikvidovala česky mluvící šlechtu. A většina česky mluvící elity odešla do exilu.

Naopak na uvolněné místo přichází německy mluvící aristokracie nakloněná Habsburkům.

Doba pobělohorská je charakterizována germanizací. Vzestup němčiny a ústup češtiny. Němčina se v 17. a v 18. století dostala do popředí a stala se dominantním jazykem na území Čech a Moravy.

Dalším mezníkem na cestě k oficiálně úřednímu jazyku, kterým se pouze němčina stala v roce 1784, byly reformy započaté císařovnou Marii Terezií a jejím synem, císařem Josefem II., který vládl v období 1780 - 1790.

V rámci reformy došlo k racionalizaci a modernizaci státní správy, což nebylo nic jiného než centralizace monarchie. Vznikl jeden úřední jazyk, a to na jazykově pestrém území střední a východní Evropy. Tudíž němčina se stala hlavním jazykem i na územích, kde němčina nebyla či byla v menšině.

Později začalo hledání nové identity. V rámci rozpadu tradičního dělení společnosti se v Evropě, a to i v Habsburské monarchii, začala více objevovat snaha dělení společnosti na etnicitu. Ta stála na myšlence společného jazyka, kultury a kmenového původu.

Paradoxně to byl impuls k národnímu uvědomění.

To převládalo hlavně u Čechů. Ti toužili po ekonomické, kulturní, ekonomické a nakonec po politické emancipaci. Naopak čeští Němci se necítili druhořadí. U nich přetrvával zemský, případně rakouský patriotismus, loajalita k Vídni a vyhovovala jim i dominance němčiny, která zaručovala výsadní postavení v Habsburské monarchii.

DOPORUČUJEME DALŠÍ ČLÁNKY SERIÁLU

Češi v Evropě: Německá expanze a pád za císaře Viléma II. Od sjednocení po první světovou válku

Češi v Evropě: Německá kolonizace a příchod prvních Němců do střední Evropy

Češi v Evropě: Německá kolonizace a příchod prvních Němců do střední Evropy


Reklama

Hodnocení

Hodnocení: 4 hvězdiček / Hodnoceno: 2x