Bosna a Hercegovina? To je pro mě především rodina a soudržnost, říká Zdenka Němečková Crkvenjaš

Jejím manželem je Svatopluk Němeček, bývalý ministr zdravotnictví ČR v letech 2014-2016 a současný předseda představenstva Nemocnice Bohumín.

Zdenka Němečková se narodila v Ostravě, kde má rodinu z matčiny strany. Ale když jí bylo půl roku, tak odcestovala s matkou do Bosny Hercegoviny, kde na ně čekal otec s rodinou. Do svých patnácti vyrůstala v domečku kousek od Sarajeva.

Němečková dobře zná bosenskou kulturu. A prozrazuje, jakých nejsilnějších stránek si na ni cení.

„Je to rodina a soudržnost mezi jednotlivými členy, ale i sousedy a kolegy v práci. Skvělou věcí je odvaha lidí. Když se na něčem domluvíte, že do něčeho půjdete, nikdy se nestane, že lidé by si to rozmysleli a na poslední chvíli cukli od daného záměru. Jejich hrdost jim to nedovolí,“ říká.

Samozřejmě přibližuje ze svého pohledu i hlavní město Sarajevo.

„Je veliké a krásné. Je obklopeno krásnými horami, protože se nachází v údolí. Z kopce je nádherný pohled na celé město. Mně se líbí stará i nová část. Co mě stále překvapuje, že je dlouho po válce a stále jsou vidět známky střílení na budovách, které jsou neopravené. Město je stále relativně chudé. Ze Saudské Arábie proudí hodně peněz na výstavbu mešit, kterých je opravdu mnoho,“ tvrdí.

V Bosně chodila i do školy. Může tedy charakterizovat tamní školní systém.

„Podle mě byl efektivnější než v Česku. Prázdniny trvaly čtyři měsíce a nestávalo se, že se neprobrala látka z předmětů. Kdo má děti, tak ví, že zde se to zde někdy stává. Co bylo ale nejpodstatnější, že nás učili jiným stylem. Týkalo se to hlavně samostatného přemýšlení. Například v matematice a fyzice jsme museli sami odvodit vzorečky, ne se je učit nazpaměť. Probrané látce jsme pak více rozuměli. Ale v Česku zase máme dobré všeobecné znalosti ve srovnání s jinými zeměmi,“ uvažuje Němečková.

Vzpomíná i na svoje dětství strávené v Sarajevu.

„Do deseti let jsem bydlela na vesnici s prarodiči několik kilometrů od Sarajeva. Byla jsem u nich nejspokojenější, protože oba rodiče pracovali a babička s dědou se mi hodně věnovali. Nechodila jsem do školky, ale hrávala jsem si s dětmi od sousedů a krásně jsme si společně užívali. Od druhého stupně základní školy jsem pak šla do Sarajeva, kde jsem studovala ještě jeden rok gymnázium. Pak už začala válka a my jsme se vrátili do Ostravy.

S Bosnou je stále spjata a jezdí tam. Zamýšlí se tedy také nad srovnáním života lidí v Ostravě a Sarajevu.

„Zásadním rozdílem je společenský život. V Česku každý funguje více sám za sebe, ale na Balkáně jsou lidé stále spjati navzájem a není to jen rodina. Sousedé se navštěvují a pomáhají si a učí tak i své potomstvo. I za války se drželi pospolu a vzájemně se podporovali. Rodiny často žijí společně v jednom domě nebo blízko sebe. Děti pečují o své rodiče a velmi zřídka se stává, že prarodiče končí v domově důchodců,“ nabízí svůj pohled.

Auto: Lada Kutějová