Právě do těchto míst Bohdan Sláma s oblibou vysílá figuru, která je pro českou povahu až bolestně povědomá: navrátilce.
Ten moment je v jeho filmech skoro rituální. Do prachu vesnice vjede auto, které sem nepatří. Z něj vystoupí někdo, kdo voní drahým parfémem, mluví o projektech v Praze nebo o životě v Německu, a přivezl dárky v zářivých obalech.
Na první pohled je to obraz úspěchu. Ale v očích Bohdana Slámy je to začátek tragédie, nebo přinejmenším velmi smutné grotesky.
Proč nás tento střet „ztroskotance“, který zůstal, a „úspěšného“, který odjel, tak fascinuje? Protože Sláma v něm odkrývá propast v naší národní identitě.
Propast v národní identitě
Když se úspěšný člen rodiny vrací, nepřiváží jen dárky, ale nevědomky i zrcadlo. Ti, co zůstali v realitě vyloučených lokalit, v něm nevidí inspiraci, ale vlastní selhání. A navrátilec?
Ten zase v těch, co zůstali, vidí své vlastní kořeny, za které se možná trochu stydí, ale bez kterých je ve světě vykořeněný.
Je to paradoxní situace: čím víc se „úspěšný“ snaží ukázat, jak se má dobře, tím víc prohlubuje propast mezi sebou a rodinou.
Rodina mu už nerozumí, ne proto, že by byla hloupá, ale protože její realita je definována bojem o přežití, zatímco jeho realita je definována bojem o image.
Sláma nám v těchto momentech klade provokativní otázku: Kdo je tady vlastně ten ztroskotanec?
Kdo je ztroskotanec
Je to ten ušmudlaný, plachý outsider, který sice nemá peníze, ale má v sobě schopnost tiché, nezištné lásky a sounáležitosti s místem?
Nebo je to ten v nablýskaném obleku, který se vrací domů jen proto, aby si potvrdil svou nadřazenost, ale přitom zjistí, že ho doma už nikdo nepotřebuje?
Sláma má v tomto směru jasno. Ve svých filmech často rehabilituje ty „dole“. Ukazuje, že lidskost se neváže na stav bankovního konta, a že ten největší úspěch – schopnost porozumět druhému – se často vytrácí právě s tím, jak stoupáme po společenském žebříčku.
Tento motiv návratu je vlastně metaforou pro celou českou společnost.
Rozpolcenost mezi Prahou a “ten zbytek”
Rozpolcenou mezi Prahu a „ten zbytek“, mezi globální svět a lokální bídu. Sláma nás nenutí nikoho soudit. Jen nám ukazuje tu nesmírnou trapnost a bolest, která vzniká, když lidé, kteří se kdysi milovali, sedí u jednoho stolu a mluví jazyky, které už nejsou vzájemně srozumitelné.
Nakonec nás jeho filmy učí jediné věci: že návrat domů není jen o ujetých kilometrech, ale o odvaze odložit masku úspěšného člověka a přiznat si, že pod tím vším jsme jen křehké bytosti, které hledají přijetí – ať už v paneláku v Mostě, nebo v kanceláři v mrakodrapu.
