Aglomerace není jen nové slovo pro starý problém. V českém prostředí jde o způsob, jak plánovat dopravu, bydlení a veřejné investice na území, které funguje jako jeden celek, i když je rozdělené mezi několik měst a obcí. Právě takto stát a Evropská unie vymezují aglomerace jako přirozeně propojená území s intenzivní dojížďkou, vysokou mobilitou obyvatel a společnými potřebami.
Integrované územní investice navíc umožňují takovým celkům lépe připravovat a financovat projekty, které přesahují hranice jedné radnice.
Nejde o prestiž. Jde o to, co bude stát mezi našimi městy
Litoměřice, Lovosice a Terezín neleží daleko od sebe. Spojuje je doprava, pracovní trh, každodenní pohyb lidí i sdílené území, které se bude měnit tak jako tak. Otázka nezní, zda se prostor mezi městy promění, ale zda to proběhne chytře, nebo živelně.
Bývalý místostarosta Litoměřic Jaroslav Tvrdík v podcastu Energické Česko to říká bez obalu: „Území by se časem propojovalo přirozeně i bez této vize. Byla by ale škoda, kdyby se rozvíjelo živelně – například pod tlakem skladů, hal nebo nahodilé zástavby.“
Právě v tom je podstata celé debaty. Aglomerace nemá být administrativní hra, ale způsob, jak zabránit chaosu a nenechat rozhodovat o budoucnosti regionu jen jednotlivé parcely, developeři nebo náhoda.
Co z toho bude mít obyvatel?
Pro běžného člověka je důležitá jediná otázka: zlepší to život? Pokud ano, pak má aglomerace smysl. A právě to je hlavní argument pro její vznik. V regionu chybí dostupné bydlení, doprava není připravená na budoucí růst a města samostatně narážejí na své limity.
Jaroslav Tvrdík upozorňuje, že „dostupné bydlení je dnes zásadní téma“ a že bez společného postupu bude dál přibývat drahé a neefektivní výstavby. Společný rozvoj by naopak umožnil plánovat nájemní bydlení, veřejnou dopravu, bezpečné cyklostezky i občanskou vybavenost jako jeden celek.
Podobný integrovaný přístup stát v jiných aglomeracích podporuje právě proto, že zlepšuje kvalitu života a dovoluje obcím řešit problémy, které přesahují jejich hranice.
Co se stane, když se nic neudělá
Bez společného plánu hrozí, že se rozvoj přesune do okolních obcí bez návaznosti na školy, služby, dopravu nebo veřejný prostor. Výsledkem nebude silnější region, ale roztažené území, které je drahé na obsluhu a slabé v kvalitě života.
„Největší riziko je rozparcelování území po částech a převaha rodinných domů bez širší koncepce,“ varuje Jaroslav Tvrdík. Takový scénář znamená větší spotřebu půdy, více aut, menší tlak na kvalitní veřejnou dopravu a další oslabování center měst. Litoměřice i Lovosice přitom už dnes narážejí na své přirozené limity. Pokud se bude stavět bez koordinace, obyvatelé se budou přesouvat mimo města, zatímco ta samotná ztratí část svého významu.
Společně víc peněz i silnější hlas
Aglomerace není jen urbanistický koncept. Je to také otázka peněz a politické váhy. Města, která vystupují společně, mají větší šanci připravit velké projekty a získat na ně podporu.
V Česku jsou aglomerace a metropolitní oblasti chápány jako póly růstu, pro které existují integrované strategie i nástroje financování. To znamená, že společně připravené projekty v dopravě, bydlení, veřejném prostoru nebo službách mohou mít větší šanci uspět než izolované nápady jedné obce.
Jaroslav Tvrdík připomíná i další rozměr: „Už samotný počet obyvatel dává regionu větší vyjednávací sílu vůči státu i kraji.“ A to je pro běžného občana důležité víc, než se může zdát. Silnější hlas totiž znamená větší šanci na lepší silnice, školy, veřejnou dopravu nebo bydlení.
Čekat znamená prohrát prostor
Největší chyba by byla myslet si, že se nic neděje. Děje. Lidé bydlí jinde, než pracují. Děti dojíždějí do škol. A nové stavby pomalu mění krajinu mezi městy. Pokud se Litoměřice, Lovosice, Terezín a okolní obce nedohodnou na společném směru, rozhodne za ně trh bez pravidel.
A ten obvykle neřeší veřejný zájem, ale jen okamžitý zisk. Proto je potřeba, aby se téma dostalo na zastupitelstva, do veřejné debaty i do volebních programů. Aglomerace není vzdálený projekt pro úředníky.
Je to rozhodnutí o tom, zda bude sever Čech místem pro kvalitní život, nebo jen průjezdem mezi Prahou a Německem. Jak říká Jaroslav Tvrdík: „Teď jde o to začít o něm vážně diskutovat a proměnit ho v dlouhodobý plán.“
